Popis a vybavení lehkého objektu vz. 37

Základní a nejčastěji používaný typ A byl vlastně jakousi zmenšeninou objektů těžkého opevnění. Byl vybaven dvěma střílnami pro boční střelbu pro krytí okolních objektů v linii. Objekt byl otočen k nepříteli čelní stěnou bez střílen silnou dle stupně odolnosti od 65 do 120 cm. Čelní zeď byla prodloužena do ochranných křídel, která chránila střílny před přímým postřelováním a nutila útočníka, aby při umlčování zbraní ve střílnách vstoupil do palebné přehrady. Před čelní stěnou byla na sucho vyskládána kamenná rovnanina, v jejíchž spárách se měla tříštit tlaková vlna při zásahu dělostřeleckým granátem. Přes rovnaninu byl proveden zemní násyp, který byl zadrnován nebo oset travou. Podobně byla po předchozím zaizolování zatravněna i stropní deska pevnůstky. Síla betonového stropu se pohybovala od  45 do 100 cm.

Vstup do objektu byl možný přes zalomenou chodbičku zapuštěnou do objektu. Ta zároveň pevnůstku rozdělovala na pravou a levou střeleckou místnost. Týlová stěna byla silná od 40 do 80 cm. Vstup do chodbičky uzavíraly mřížové dveře, chráněné vchodovou střílnou, kterou bylo možné uzavřít posuvnou záklopkou. Chodbičku za zalomením uzavíraly plné pancéřové dveře, opatřené uzavíratelnou střílnou pro pistoli.

Hlavní střílny již nebyly tvarovány z betonu jako u objektů vz. 36, ale tvořil je ocelolitinový rám, jehož součástí byly dva čepy pro uchycení speciální pevnostní lafety, která podstatně zvyšovala přesnost střelby na vyšší vzdálenosti. Lafeta navíc umožňovala nepřímé zaměřování, pomocí něhož bylo možné vést přesnou palbu i v noci nebo při zadýmení bojiště. Systém spočíval v tom, že za dobré viditelnosti byla zbraň ve střílně zaměřena na vztažné body v předpolí, které byly zaneseny do mapky tvořící součást lafety.

Výměna zkaženého vzduchu byla vyřešena ručním ventilátorem. Čerstvý vzduch byl nasáván z prostoru vstupní chodbičky za mřížovými dveřmi. Mřížka sání byla svým umístěním chráněna jak proti postřelování, tak proti vniknutí vody v případě zatopení předsíňky. Ventilátor byl umístněn v prostoru vchodové střílny. Byl poháněn ručně klikou a zajišťoval výměnu vzduchu o objemu 800 m³/h. Určená obsluha musela zahájit větrání již při prvních kulometných dávkách, protože množství CO₂ v objektu rychle překročilo povolenou koncentraci. Nasáváním vzduchu do objektu vznikl uvnitř přetlak, který výdušnými otvory samočinně vytlačoval zplodiny střelby hromadící se za plechovými lapači nad lafetami zbraní. Zařízení nebylo vybaveno žádnými filtry, v případě plynového útoku by vedla osádka boj v plynových maskách.

Pro případ proniknutí nepřátelské pěchoty k pevnůstce nebo působení záškodníků v týlu byl objekt vybaven skluzem pro vypouštění ručních granátů. Skluz byl zabudován v týlové stěně vedle vchodu, zpravidla v levé střelecké místnosti. Víko skluzu bylo opatřeno jednoduchou pojistkou a bylo schopno udržet tlak i v případě exploze granátu přímo ve skluzu. Aby byl zaručen výbuch nárazových granátů, byla pod ústím skluzu vydlážděna z kamenů nebo vybetonována tzv. roznětová deska.

Možnost pozorování předpolí a okolního terénu zajišťoval speciální zrcátkový periskop tvořený tenkostěnnou ocelovou trubkou. Horní zrcátko mohla obsluha pomocí ocelového lanka a páčky vyklánět v rozsahu ±12 stupňů. V pozorovací poloze udržoval periskop závěs, vybavený rukojeťmi a západkou, zajišťující periskop proti vypadnutí. Horní část závěsu vyčnívající nad povrch tvořil silně dimenzovaný ocelový klobouček.

Ve střelecké místnosti byly v podlaze umístněny drážky pro chlazení hlavní. Dno bylo vyspádováno a největší hloubka měla činit 16 cm. Dno a stěny byly vymazány cementovou pálenou omítkou s vodonepropustnou přísadou. K zakrytí žlábku sloužilo víko z 3" silného prkna, zapadajícího do vybrání v okrajích jímky opatřené sklopným uchem pro snadné odkrytí.