Hlavní poslání československého opevnění

Stálé opevnění se budovalo se značným provázáním na nástupové plány a uvažované obranné manévry polní armády. Opevnění, částečně obsazené i v mírové době, mělo především zajistit, aby se podařilo včas zmobilizovat armádu a zaujmout určené nástupové prostory. I v době míru zajišťovalo opevnění značnou odolnost obrany při případném překvapivém úderu nepřítele.

Husárkův program (pojmenován po řediteli ŘOP, divizním generálu Karlu Husárkovi) počítal s vybudováním tří opevněných vnitrozemských příček, o které se měla armáda opírat při spořádaném ústupu na východ. Jako podmínka úspěšného ústupu se předpokládalo, že nedojde k prolomení opevněné linie Bohumín – Krkonoše a oblasti Jizerských hor.

První ústupová linie měla vést středem Čech v oblasti jižně od Slap (Vltavská linie), v oblasti Beroun – Slaný – Mělník (Pražská čára) a dále pak Liběchov - Mimoň -  Jablonné v Podještědí (Liběchovská příčka).

Druhá ústupová linie měla vést Českomoravskou vrchovinou přibližně po spojnici Králíky – Ústí nad Orlicí – Litomyšl – Přibyslav – Slavonice

Nejzazším pásmem obrany se mělo stát moravskoslezské pomezí s průběhem Opava – Hranice – Napajedla – Kúty. Odtud měly československé jednotky vyrazit do protiútoku a podpořit spojeneckou ofenzívu.

Druhou a třetí linii se již nepodařilo vybudovat. Za mobilizace byla zřízena dvě zvláštní velitelství, která byla určena pro zbudování těchto opěrných bodů. Předpokládala se zde výstavba polního opevnění za využití ženijních jednotek hlavního velitelství společně s pracovními prapory vytvořenými z místního obyvatelstva.