Liběchovská příčka v době mobilizace

Na podzim 1938 se Liběchovská příčka nalézala ve fázi intenzivní výstavby pod dozorem vojenského stavebního dozoru a strážního oddílu. Po dokončení měly být objekty předány strážním praporům, které měly být pro tyto účely zřízeny.

Liběchovská příčka patřila pod velitelství II. mobilizovaného sboru a byla obsazena jednotkami 3. divize (47 pěší pluk, 52 p. pl., 92 p. pl.) a jednotkami hraniční oblasti 33 (94 p. pl., 155 p. pl. zajištění lehkého opevnění).

Úkolem jednotek II. mobilizovaného sboru bylo setrvat co možná nejdéle na hlavním obranném postavení v pohraničí. Při silném tlaku nepřítele ve směru na Českou Lípu a Mladou Boleslav se připouštěl ústup na Liběchovskou příčku. Zde měly setrvat jednotky v úporné obraně na místě. Při vysloveně nepříznivé situaci se předpokládal ústup na východní břeh řeky Jizery. V každém případě však měl být udržen průsmyk mezi Jizerskými horami a Krkonošemi.

Jednotky byly sestavené především ze záložníků, kteří nebyli patřičně vycvičeni pro boj v lehkém opevnění. Záložníci patřící ke starším ročníkům, kteří nekonali službu v Československé armádě, často nedovedli nabít pušku, nerozuměli moderním kulometům a neznali plynové masky. Protože se jednotky po dosažení mobilizační pohotovosti musely přesunout do nástupního prostoru a obranného postavení, nebyl čas na výcvik. Vybavení jednotek předepsanými zbraněmi a municí bylo úplné. Objevoval se však nedostatek kulometů pro střílny lehkých objektů.

Stav mužstva německé národnosti dosahoval u některých jednotek 35 až 50%. Jak by se tato skutečnost projevila při bojovém nasazení, se můžeme jen domnívat. 

Přestože objekty nebyly dobudovány a často jim chybělo základní vnitřní vybavení, cítili se v nich vojáci bezpečně a posilovalo to jejich odhodlání bránit přidělené úseky.

Stavy mužstva na Liběchovské příčce by posílily jednotky ustupující z první obranné linie v pohraničí.