Výzbroj lehkého objektu vz. 37

Puška vz. 24 – tvořila základní výzbroj mužstva. Šlo o pětirannou opakovačku Mauser ráže 7,92 mm. Ve službě na opevnění byla využívána převážně ve strážní službě. V objektech mohla být použita ve vchodové střílně, nebo při nedostatku těžkých zbraní na méně důležitých úsecích v hlavních střílnách.

Pistole vz. 24 – představovala běžnou osobní zbraň důstojníků, rotmistrů, déle sloužících poddůstojníků a obsluh zbraní. Šlo o pistoli s uzamčeným závěrem ráže 9 mm vyráběnou v České zbrojovce ve Strakonicích. V opevnění měla být používána ve vchodových střílnách a pro sebeobranu.

Raketová pistole vz. 30 – byla vyráběna Československou zbrojovkou ve Strakonicích. Šlo o jednorannou zbraň s pevnou hlavní a závěrem odklopným do strany. Rakety ráže 26,5 mm sloužily k signalizaci a osvětlení bojiště. Z objektů měly být rakety vystřelovány skrz mřížové dveře.

Lehký kulomet vz. 26 – byl vyráběn v brněnské Zbrojovce. Fungoval na principu odběru plynů z hlavně. K zásobování municí sloužil schránkový zásobník nasazovaný shora, s kapacitou 20 nábojů Mauser ráže 7,92 mm. Hlaveň opatřená sklopnou rukojetí byla příčně žebrovaná a šlo ji snadno vyměnit. Účinný dostřel byl 2 000 m, praktická rychlost střelby dosahovala 200 ran za minutu.

Těžký kulomet vz. 24 – šlo o původní kulomet Schwarzlose ráže 8 mm rakousko-uherského původu adaptovaný na střelivo Mauser 7,92 mm. Jeho hlavní nevýhody, vysokou hmotnost a vodou chlazenou hlaveň mohlo eliminovat umístění v lafetě. Mechanismus používal závěru se zpožděným otvíráním pomocí kloubové páky. Zásobování střelivem se dělo prostřednictvím tkaných nábojových pásů o 100 nebo 250 ranách. Každý náboj se před zasunutím do komory přimazával z olejničky zabudované ve zbrani. Účinný dostřel byl 2 000 m, praktická rychlost střelby dosahovala 300 ran za minutu.

Těžký kulomet vz. 37 – šlo o zdokonalený těžký kulomet vz. 35 vyráběný brněnskou Zbrojovkou. Tento vzduchem chlazený kulomet měl mechanizmus ovládaný plyny odebíranými z hlavně. V pěchotní verzi používané v lehkých objektech byla žebrovaná hlaveň opatřena sklopnou rukojetí sloužící k její snadné výměně. Zásobování střelivem se dělo prostřednictvím kovových pásů se 100 nebo 200 náboji Mauser ráže 7,92 mm uloženými v plechových schránkách. Účinný dostřel byl 2 500 m, rychlost střelby byla nastavitelná na 500 nebo 750 ran za minutu.

Problémem bylo chlazení kulometných hlavní při déle trvajících palbách. Zatímco u kulometů vz. 24  byla hlaveň umístěna trvale ve vodní lázni doplňované gumovou hadicí z nádrže zavěšené pod stropem lehkého objektu, u novějšího lehkého kulometu vz. 26 a těžkého vz. 37 bylo chlazení pouze žebrováním hlavně. Vzhledem k tomu, že však k příslušenství každé této zbraně patřila i náhradní hlaveň, nabízelo se jednoduché řešení - zahřátou hlaveň vyměnit. Hlaveň lehkého kulometu vz. 26 bylo možno vyměnit přímo v lafetě, u těžkého kulometu vz. 37 toto možné nebylo. Zbraň bylo nutno vyjmout z lafety a upnout do sklopného plechového stolku umístěného nad chladící drážkou. Zahřátá hlaveň byla pak vyměněna pomocí azbestových rukavic.

Podle první směrnice ŘOP ze dne 3. ledna 1938 se takto vyjmutá horká hlaveň měla chladit ve stávajících nádržkách pro kulomet vz. 24 a to tak, že se hlaveň střídavě namáčela oběma konci. Jednalo se však o řešení příliš provizorní a velice nepraktické, takže již o necelý měsíc později - 5. února, bylo toto rozhodnutí zrušeno a v objektech byly v podlahách budovány drážky pro chlazení hlavní.

Ve výbavě objektů bylo samozřejmě pamatováno na pohotovostní zásobu vody. V objektech z roku 1937, kde chyběly jímky, se měly chladit hlavně v obyčejném pozinkovaném vědru, které bylo ve výstroji každého objektu.