Výstavba pevnůstek

Převážná část objektů Liběchovské příčky byla stavěna na soukromých pozemcích, které bylo třeba nejprve vykoupit nebo vyvlastnit. Tam, kde byla započata výstavba, musely být pozemky zaplaceny alespoň z 75% nebo muselo probíhat vyvlastňovací řízení podle zákona č. 63/1935 Sb. V době výstavby bylo nemyslitelné, aby armáda postavila objekt na pozemku, který jí nepatřil. Vykupované pozemky však z důvodu utajení nebyly zanášeny do katastrálních map, což dnes vede k majetkoprávním nejasnostem. Částečně za to určitě může i nezájem dnešní armády o využití těchto objektů. Majetková vyrovnání za odkoupené pozemky však probíhala ještě v období protektorátu Čechy a Morava.

Na výstavbě opevnění se mohly podílet jen státně spolehlivé a prověřené stavební firmy, a to na základě výzvy k podání nabídky. Obvykle se vybíralo ze čtyř až osmi nabídek, vítězem se většinou stávala firma s nejnižší nabídkou, která byla schopna stavbu dokončit ve stanoveném termínu. Již tenkrát však platilo, že nejlevnější neznamená nejkvalitnější, a tak se občas stávalo, že beton nedosahoval požadované pevnosti, za což byla stavební firmě následně krácena platba za realizaci.

Nábor dělníků musela firma zajistit ještě před započetím stavby. U dělníků se prověřovala státní spolehlivost. Nábor probíhal prostřednictvím vojenské správy, která disponovala seznamy dělníků prověřených okresními úřady. Na dělníky se vztahoval zákaz stávek, které by mohly ohrozit kvalitu stavby při betonáži.

Rozestavěno bylo vždy několik objektů. Pevnůstky se měly budovat, tak jak jdou za sebou, žádný objekt nesměl být přeskočen, počet rozestavěných objektů neměl překročit 12 kvůli střežení stavenišť. Již tehdy se praktikovala metoda „proudové výstavby“. Práce prováděly specializované skupiny dělníků, které plynule přecházely od jednoho objektu ke druhému. To vedlo ke zrychlení stavby a díky specializaci skupin i ke zkvalitnění práce.

Armáda nejprve dodala stavební firmě cement a kovové stavební prvky (střílny, periskopové roury, granátové skluzy, dveře a armovací železo). Samotná výstavba začínala výkopem pro objekt, který byl prováděn až do nezámrzné hloubky a pokud možno až na skalní podloží. Na dně výkopu byla položena štěrkopísková vrstva a pak několik centimetrů silný podkladový beton tzv. „skořápka“. Následovalo vztyčení lešení do výšky 2,5m a z prken bylo zhotoveno bednění. Do něj byla vložena armatura z ocelových prutů. Betonáž nesměla být přerušena, aby v betonu nevznikla spára. Betonáž oboustranné pevnůstky trvala zkušené firmě přibližně 18 hodin a v jejím průběhu byly odebrány tři vzorky betonu pro zkoušku pevnosti, která musela činit minimálně 450 kg/cm² (45MPa). Po ukončení betonáže následovala dvoutýdenní technologická pauza na vyzrání betonu. Pak následovalo odstranění vnějšího bednění a provedení dokončovacích prací, provedení omítek, izolace střechy, nátěr kovových součástí, kamenná rovnanina před objektem, maskování a terénní úpravy. Vnitřní bednění o síle 3cm bylo opatřeno konzervačním nátěrem a zůstalo v  objektu jako tepelný izolant a ochrana osádky před odletujícími úlomky betonu v případě zasažení objektu dělostřeleckým granátem. Po té následovalo předání objektu armádě.

Stavebně dokončená pevnůstka měla však ještě velmi daleko k plně vystrojenému a vyzbrojenému objektu, který byl připraven k plnohodnotné obraně.