Snahy Sudetských němců o odtržení

Ihned po vyhlášení samostatného Československa započaly snahy sudetských Němců o odtržení a připojení k Německu. Dne 29.října 1918 vyhlásili čeští Němci odtržení severních Čech a vytvoření samostatného celku Deutschböhmen jako autonomní provincie německo-rakouského státu. V rychlém sledu je následovali Němci z Moravy a Slezska se státem Sudetenland, Němci z jižní Moravy vyhlásili Deutshsüdmähren a šumavští Němci vytvořili Böhmerwaldgau.

Tyto první snahy musela nakonec ukončit česká armáda, která 8.prosince 1918 obsadila Mariánské Lázně a dále pak Teplice, Ústí nad Labem, Děčín a Karlovy Vary. Napětí se však dále stupňovalo, když se pražská vláda snažila zabránit Němcům v účasti v březnových parlamentních volbách v Rakousku. V reakci nato vypukla 4. března 1919 ve všech sudetoněmeckých městech generální stávka, která byla zlomena až vojenskou silou. O život přitom přišlo 54 českých Němců.

Národnostní mapa Československa

Po vzoru německé NSDAP (Nacionálně socialistická německá dělnická strana) na našem území působila DNSAP (Německá nacionálně socialistická dělnická strana). Československé úřady proti ní využívaly všech možných zákonných prostředků – zakazovaly její slavnosti, nošení hnědých košil, hákových křížů atd. Soudně však byla stíhána až organizace Volkssport v níž bylo mnoho členů DNSAP. Ač by podle názvu mělo jít o tělovýchovný spolek, ve skutečnosti šlo o militantní organizaci, která se připravovala k akcím, jejichž cílem bylo odtržení československého pohraničí a jeho spojení s Německem. V Brně byl  8. srpna 1932  zahájen proces se sedmi hlavními představiteli této organizace. Byli mezi nimi i čtyři poslanci DNSAP, kteří byli zbaveni imunity. Rozsudek byl vynesen 24. září 1932 a uznal je vinnými z podvracení republiky. Byli usvědčeni z usilování o vytvoření velkoněmecké říše bez ohledu na hranice okolních států.

V Chebu bylo 1 října 1933 založeno nové hnutí – Sudetoněmecká vlastenecká fronta – Sudetenduetsche Heimasfront (SHF). Toto hnutí mělo nahradit úředně zakázané organizace a sjednotit všechny sudetské Němce do jedné organizace čímž by německá menšina (cca 22% obyvatelstva) získala větší autoritu při jednání s československou vládou. Do jejich čela se postavil bývalý učitel tělocviku Konrád Henlein.

Henlainova domovská strana SdP vyhlásila 24.4.1938  na svém sjezdu Karlovarský program, který žádal radikální revizi československé vnitřní i zahraniční polititiky. Vlády Francie a Velké Británie naléhaly na Československo, aby tyto požadavky přijaly. Výsledkem byla britsko-francouzská demarše z 7.5.1938 v níž se konstatovalo, že Velká Británie nemůže v případě válečného konfliktu Československu pomoci, Československo musí provést co největší ústupky sudetským Němcům a v tomto směru je třeba zahájit s Henleinem okamžitá jednání. Tato demarše byla naši vládou odmítnuta a vláda zdůraznila, že bude bránit integritu země.

Nátlak evropských velmocí na Československo nadále sílil. Německo se všemožně snažilo o odtržení Sudet a Francie s Velkou Británií se snažila vyhnout střetu s fašistickým režimem a podporovala postupné ústupky. Celá krize vyvrcholila v září 1938 na mnichovské konferenci.

Abychom zde nevykreslovaly německou menšinu jen jako skupinu snažící se rozvrátit republiku, musíme uvést stranu německých sociálních demokratů, která patřila k nejvýraznějším odpůrcům henleinovců. Tato strana po vzoru henleinovských ordnerů zřídila vlastní uniformovanou pořádkovou službu Republikanische Wehr (Republikánská obrana). Veřejná přísaha jejich příslušníků se konala 4.7.1937 v Ústí nad Labem. V přísaze se mimo jiné zavazovaly položit život při obraně Československé republiky.

Mezi další loajální občany německé národnosti patřili zejména komunisté a ze zcela pochopitelných důvodů antifašisté.