Politická situace v Evropě po 1. světové válce

Počátku výstavby československých pevností předcházelo mnoho politických událostí, které nakonec vyvrcholily v druhou světovou válku. Ty nejdůležitější z nich se pokusí zrekapitulovat následující odstavce.

Po prožitých hrůzách první světové války byly evropské mocnosti rozhodnuty něco takového již nepřipustit a proto bylo provedeno mnoho kroků k zaručení míru. Na druhé  straně bylo do mezistátních vztahů vnášeno mnoho rozmíšek při uplatňování územních nároků nově vzniklých nástupnických států po rozpadlém Rakousku – Uhersku.

V říjnu 1925 proběhla za účasti evropských států Locarnská konference, na které byla garantována nedotknutelnost hranic mezi Německem na straně jedné a Francií s Belgií na straně druhé. Stejná garance však nebyla dána směrem na východ. Francie na to odpověděla příslibem pomoci Československu a Polsku v případě nevyprovokovaného německého útoku.

Jedním z prvních kroků, které měly přinést trvalý mír v Evropě, bylo v srpnu 1928 v Paříži podepsání smlouvy o vyloučení války jako prostředku mezinárodní politiky. Smlouvu známou jako Briand – Kellogův pakt podepsalo 15 států mezi nimi i Československo. Do konce roku 1933 přistoupilo k paktu dalších 50 států. Smlouva však neobsahovala žádné sankce ani závazky o omezení zbrojení, a tak byla spíše nezávaznou deklarací, jíž se cítily být zavázány demokratické státy. Totalitní státy ji braly jako vítané oslabení soupeřů.

mapa Evropy před 2. světovou válkou

Další krok k upevnění míru proběhl v Ženevě v únoru 1932. Sešli se zde zástupci 59 států, aby jednali o opatřeních vedoucích k všeobecnému odzbrojení. Každá ze zúčastněných velmocí sledovala své vlastní cíle a především žádala, aby odzbrojil ten druhý. Na konferenci se střetly dva základní problémy evropské bezpečnosti, jejichž řešení se navzájem vylučovalo. Šlo o francouzský zájem na upevnění vlastní bezpečnosti a německou snahu o zvýšení stavu armády a přiznání práva na nákup dosud zakázaných zbraní. Po vleklých jednáních byla podepsána dohoda o zrovnoprávnění všech států ve zbrojení.

V říjnu 1933 objasnil Adolf Hitler národu v rozhlasovém projevu, že ženevská konference nechtěla Německu přiznat požadované zrovnoprávnění a takovou diskriminaci nelze přijmout. Společnost národů označil za organizaci, která má umožnit kontrolu Německa cizími mocnostmi. Poprvé od uchopení moci otevřeně vyslovil požadavek na znovuvyzbrojení Německa, i když mluvil jen o zbraních obranných. V tomto měsíci Německo opustilo jednání v Ženevě a 23.10.1933 ohlásilo své vystoupení ze Společnosti národů. Tím se Hitler zbavil pout vyplývajících z členství v mezinárodních organizacích. Po rozpuštění říšského sněmu se konaly v listopadu 1933 v Německu nové volby. Na volebních lístcích byla již jen kandidátka  NSDAP a voliči ji mohli buď schválit, nebo zamítnout.

V květnu 1934 začaly z iniciativy francouzského mistra zahraničních věcí jako odezva na vystoupení Německa ze Společnosti národů rozhovory se Sovětským svazem o tzv. Východním paktu. Měla to být mnohostranná dohoda mezi Německem, Sovětským svazem, Československem, Polskem, Litvou, Estonskem a Lotyšskem o záruce nedotknutelnosti hranic, neútočení a vzájemné pomoci. Garantem paktu měla být Francie a po jeho vytvoření měl Sovětský svaz vstoupit do Společnosti národů. Velká Británie však pakt nepodpořila, Polsko a Německo byly zásadně proti vytvoření paktu.

Vzestup německého sebevědomí a zostření aktivit vůči Rakousku a Československu podpořil výsledek plebiscitu v Sársku. Obyvatelé této země ležící mezi Francií a Německem, rozhodli 13.1.1935 o připojení k Německu. Výsledek se vysvětloval tím, že mezi sárským obyvatelstvem převládl pocit sounáležitosti s ostatními Němci nad výhradami k nacistickému režimu. Mezinárodní veřejnost přijala výsledek plebiscitu s uspokojením, neboť byla přesvědčena, že se palčivý problém vyřešil klidnou cestou.

Dne 16.3.1935 byla v Německu obnovena všeobecná branná povinnost. Adolf Hitler oznámil, že vypovídá ustanovení Versailleské mírové smlouvy – Reichswehr byl přeměněn na Wehrmacht a započalo budování moderní vysoce pohyblivé armády.

To zapříčinilo, že v květnu 1935 došlo k uzavření smluv mezi Sovětským svazem a Francií a Sovětským svazem a Československem. Signatáři se zavazovali poskytnout si vzájemně pomoc při napadení dalšími státy. Tyto smlouvy byly vzájemně provázány a byly torzem předpokládaného Východního paktu.

Že nátlak nebyl vyvíjen jen na okolní státy, ale upevňování moci probíhalo i uvnitř Německa, dosvědčuje i to, že na sjezdu NSDAP 15.9.1935 byly vyhlášeny takzvané norimberské zákony: „zákon o říšském občanství“ a „zákon o ochraně německé krve a německé cti“, které zlegalizovaly rasistické kroky proti Židům.

Dalším krokem v podrobení Evropy bylo 7.3.1936 vypovězení Locarnské smlouvy a následný vstup německých jednotek do demilitarizovaného Porýní. Jediným odporem, na který narazily, byly francouzské a britské slovní protesty.

Zostřující se nátlak na Rakousko vedl k tomu, že se v březnu 1938 rakouský spolkový kancléř odhodlal k zoufalému činu a vypsal na 13.3.1938 lidové hlasování v němž by měli Rakušané rozhodnout o svém osudu. Na tento krok zareagoval Berlín požadavkem na odstoupení rakouského spolkového kancléře a odsunutím hlasování. Nový kancléř okamžitě požádal Německo o vojenskou pomoc pro uklidnění situace v zemi. Dne 12.3.1938 v časných ranních hodinách vstoupily oddíly wehrmachtu do Rakouska, aniž by se setkaly s nějakým odporem.

Krátce po záboru Rakouska se Československý prezident E. Beneš obrátil na naše spojence – Francii a Sovětský svaz s dotazem, zda se ještě cítí smluvními závazky k naší republice. Od obou sice obdržel kladné stanovisko, Francii však nejvíce záleželo na společném postupu s Velkou Británií a zachování míru.

V dubnu 1938 na příkaz Adolfa Hitlera zpracovalo velení wehrmachtu podrobný plán na bleskový přepad Československa (krycí název Fall Grün – případ zelený). Jeho podstatou měl být neočekávaný drtivý úder proti československé armádě, k němuž mělo dojít po předcházejícím vyprovokovaném či inscenovaném incidentu, který měl politicky obhájit přepadení ČSR. Podle plánu měl útok trvat maximálně čtyři dny, pak se měla československá armáda zhroutit. Němci přitom počítali s podporou Polska a Maďarska a kalkulovali i s možnou vojenskou podporou napadenému Československu ze strany Sovětského Svazu.